Aktualizováno 26. 8. 2026
Kostel sv. Ducha je situován v mírném svahu u cesty od bývalého brodu k vesnici, pozdějšímu městečku Krčín. Stojí uprostřed hřbitova. Nad horní hranou svahu nad kostelem se tyčí zděná hranolová zvonice s obedněným zvonovým patrem.
Fundátorem kostela byli zřejmě majitelé Krčína, sídlící na tamní tvrzi (případně hradě), zvané dnes Výrov, na skalnaté ostrožně jihovýchodně od pozdějšího Nového Města nad Metují (Hlobil et al., 2020).
Kostel sv. Ducha, původně gotický z konce 13. století, roku 1336 zmiňován jako farní.
Kostel byl podle starších literárních podání (např. Dvořáček, 1998) roku 1420 vypálen příslušníky strany podjednou, přesvědčivé doklady však chybí. Stavební zásah okolo roku 1500 dokládá nákres J. K. Rojka, podle kterého východní okno presbytáře rámoval hladký omítkový rám s leknínovými listy v nárožích, údajně připomínající erbovní znamení Jana Černčického z Kácova, který Krčín získal v roce 1484, jehož městská práva pak v roce 1501 přenesl do nově založeného Nového Města Hradiště nad Metují (Hlobil et al., 2020).
Dnešní podoba kostela je výsledkem přestavby v roce 1815, kdy byla prodloužena loď, došlo k úpravě oken a novému zastřešení, a úprav z roku 1876, při nichž vznikly dnešní kůr, novogotické západní průčelí současný krov a střecha (Dvořáček, 1998). Při opravování hřbitova kolem kostela byly v 19. století byly nalezeny různé střepy hliněných nádob a dokonce i trosky bronzové nádoby (Tůma, 2001).
Další oprava se uskutečnila v roce 1929 díky Josefu Bartoňovi z Dobenína. V roce 1970 byly opraveny vnější omítky, v roce 1989 byla vyměněna střešní krytina a vadné dřevěné díly střešní vazby (Nývlt, n. d.).
Kostel s protáhlou lodí s odstupňovanými opěráky mezi okny ukončuje na východě pravoúhlý presbytář s lomenými okenními otvory a dodatečným nárožním opěrákem. Nárožní armování jsou zhotovena z načervenalého pískovce (Hlobil et al., 2020).
Stavba je prosvětlena devíti okny. Boční jižní vchod byl zazděn, ponecháno je pouze ostění. Sanktusníkový zvon v sanktusové vížce na průčelí byl rekvírován (Nývlt, n. d.).
V interiéru se gotické konstrukce nepochybně zachovaly v presbytáři, zaklenutém dvěma poli křížové kamenné klenby s masivními žebry s okosenými hranami a náběžními štítky. V křížení jsou vsazeny svorníky s reliéfy vinných listů nad oltářem a sedmilistého květu růže. Z vybavení kostela se dochovala predela křídlového oltáře a sochy sv. Jana Křtitele a sv. Anny Samotřetí (Hlobil et al., 2020).
Predela z rozebraného retáblu
Vratislav, Mistr oltáře Příbuzenstva Kristova z Vratislavi (dříve Mistr Královéhradeckého oltáře, Mistr oltáře Svaté rodiny), 1509
Olejová tempera na dřevě, restaurováno 1945
Na predele jsou na žlutém pozadí vyobrazeni sv. Petr a sv. Pavel přidržující veraikon. Rydlova kronika města z poloviny 19. století podává zprávu o původní podobě interiéru kostela sv. Ducha v Krčíně a popisuje i skládací oltář, z něhož tehdy ještě existovala dvě křídla. Na nich byly vyobrazeny na vnitřních stranách postavy sv. Anežky a Doroty, na vnějších stranách Kristus Vítězný a Panna Marie Bolestná („Kristus Pán s křížem, v plášti šarlatovém, a na druhém Panna Marie, mečem proklátá“). Na křídlech byla datace 1509. Autor Rydlovy kroniky popsal také oltářní predelu – jedinou dodnes dochovanou malovanou část původního oltářního retáblu. Tehdy byly na obraze patrné otvory po kulkách, které – podle tradice – vystřelil švédský voják roku 1639 po celebrujícím knězi, jehož minul.
Podle záznamu regionálního historika a děkana Jana Karla Rojka v matrice opočenského vikariátu v roce 1863 v krčínském kostele stále existovala dvě oboustranně malovaná křídla, predela a dvě dřevěné sochy. Památky archaeologické z roku 1872 pak informují, že křídla jsou zavěšena pod kruchtou, střed se nachází na oltáři v presbytáři a autor si povšiml i dvou soch, které stály za hlavním oltářem „jako staré haraburdí“ (Hlobil et al., 2020).
Z předsíně na západní straně vcházíš do chrámu, v němž tě mile překvapí křídla ze skádacího oltáře, zavěšená pod kruchtou, která se nad celou polovicí lodi vznáší; střed k oběma křídlům jest v presbyteři na oltáříku. Povšimnutí hodny jsou též sochy P. Marie a Krista, co dobrého pastýře, jimž nepochybně jakožto starému haraburdí za hlavním oltářem místo vykázáno. Sochy ty zasluhovaly by opravení a byly by pak důstojnější ozdobou chrámu, než jsou karikatury andělíčků na novém postranním oltáři.
V roce 1878 informoval konzervátor Karel Hraše o cenném oltáři z Krčína Centrální komisi ve Vídni. O deset let později zmiňuje Antonín Svoboda jen predelu v souvislosti s pověstí o jejím prostřelení švédským vojákem.
V roce 1898 nalezl novoměstský malíř Josef Šichan sochy sv. Anny a sv. Jana Křtitele na půdě kostela a restauroval je. Z toho lze usuzovat, že oltářní křídla zanikla někdy koncem 19. století.
Před rokem 1940 byla predela přenesena do kaple zámku v Novém Městě nad Metují. Jaroslav Pešina zaznamenal na zámku pouze predelu, malovaná křídla neregistroval. Stejně tak referoval o predele (i sochách sv. Anny a sv. Jana Křtitele) Jakub Pavel v roce 1962.
Díky archivním pramenům lze tedy rekonstruovat oltářní retábl z roku 1509 s trojicí figur uprostřed (dochovaly se dvě) a pohyblivými křídly, na nichž byly vyobrazeny světice sv. Anežka a sv. Dorota. Při zavření oltáře se ukázaly malby Krista Vítězného a pro české prostředí ve středověku ojedinělá ikonografie Panny Marie Bolestné probodnuté meči (Mater Dolorosa). Podle Lukášova evangelia prorok Simeon rozpoznal v malém Ježíšovi budoucího Mesiáše. Panně Marii naznačil jeho osud a sdělil jí, že její duši protkne meč. Třetí figurou ve skříni mohl být sv. Jan Evangelista, často užívaný jako protějšek ke sv. Janu Křtiteli, nebo socha ženské světice. Ikonografie retáblu pak byla doplněna malovanou predelou s veraikonem, který drží sv. Petr a sv. Pavel (Hlobil et al., 2020).
Sochy sv. Anny a sv. Jana Křtitele
Slezsko, 1509
Lipové dřevo, novodobá polychromie.
Restauroval Josef Šichan 1898, poté restaurováno 1986.
Sochy byly součástí nedochovaného oltářního nástavce z roku 1509. Sochy sv. Anny (výška 103 cm) a sv. Jana Křtitele (výška 106) cm představují zcela přesně datovatelná díla, jejichž slohové kořeny jednoznačně směřují do slezského prostředí. Socha sv. Jana Křtitele z Krčína vykazuje souvislosti s oltářními figurami z Biernatek u Legnice, pocházejícími z dílny Místra se znakem X činného ve Slezsku v první třetině 16. století nebo s figurou sv. Jana Křtitele z oltáře z Ludówa z roku 1510.
Postava sv. Anny má blízké formální souvislosti s pozoruhodnou sochou téže ikonografie, jež byla původně součástí epitafu neznámého vratislavského měšťana dříve osazeného na fasádě po pravé straně západního portálu kostela dominikánů ve Vratislavi.
Zobrazení sv. Anny Samotřetí patří k jednomu z nejoblíbenějších pozdně gotických ikonografických schémat. Proto i ve velmi torzálně dochovaném fondu gotického umění z oblasti východních Čech nalezneme hned několik plastických zpodobení této specifické ikonografie.
Patrně nejstarší dochovanou plastikou je Sv. Anna Samotřetí z Dlouhé Vsi a o něco mladší Sv. Anna s Pannou Marií a Ježíškem z Krčína. Ve středověku byly oblíbeny dvě ustálené varianty. Nejběžnější a obecně – a to i v rámci celoevropského kontextu – nejrozšířenější je schéma nejstarší – atributivní, nazývané tak podle toho, že drobné postavy Ježíška a Panny Marie tvoří pouhé atributy v rukou sv. Anny. Tento starší typ reprezentuje jak socha z Dlouhé Vsi, tak z Krčína. V obou případech je sv. Anna zachycena jako matrona zahalená ve velmi bohatě drapovaném plášti s dlouhou, na záda spadající splývavou rouškou, a obě další postavy výjevu, Ježíšek i Panna Marie, jsou velice drobné, podobné loutkám. Je to patrné především u Sv. Anny Samotřetí z Krčína, kde určitou loutkovitostí trpí i hlavní aktérka výjevu, velkou vinu na tom má i novodobá polychromie. Druhým typem byl typ realistický (gerhaertovské schéma), kde jde o zpodobení dvou dospělých, věkově uvěřitelně diferencovaných žen a s dítětem mezi sebou.
V šedesátých letech 20. století bylo dílo označeno za zcela zchátralé, držící pohromadě pouze díky několika vrstvám novějších nátěrů. Zároveň bylo doporučeno jeho restaurování, které se uskutečnílo až v roce 1986. Nevhodné restaurování a provedení nekvalitních nátěrů ovšem nepřispělo k odhalení poměrně vysoké kvality díla, naopak zastírá původní podobu díla. Neodborným restaurováním byly rovněž způsobeny některé novodobé změny, především na levém boku sv. Anny, kde v důsledku nepochopení traktování oděvu byla draperie pláště spadajícího svisle dolů restaurátorem nelogicky barevně odlišena. Tím byl narušen původní draperiový rozvrh a znejasněna celá kompozice díla. V rámci východočeského regionu nelze najít stylovou obdobu pro krčínskou sochu, což platí i pro protějškovou řezbu sv. Jana Křtitele.
Současná podoba interiéru
Oltářní obraz – triptych Seslání Ducha svatého s patrony zemskými – sv. Ludmilou a sv. Václavem jsou dílem místního rodáka ak. malíře J. L. Šichana. V lodi na straně dřevěné kazatelny bývala umístěna polychromovaná gotická dřevěná socha sv. Anny Samotřetí a proti ní sv. Jana Křtitele. V současnosti je zde nástěnná malba Rodiny Páně a Ukřižovaného Krista. Spodní část původní gotické archy – predela – se nachází na novoměstském zámku.
Nástropní výmalba kněžiště zobrazuje postavy svatých českého nebe – sv. Ivan, sv. Vít, sv. Norbert, sv. Vojtěch, sv. Prokop, sv. Jan Sarkander, sv. Cyril a Metoděj a s nimi sv. Anna a sv. Josef). Plochostropá hlavní loď je v rozích vyzdobena obrazy čtyř evangelistů, v centru pak Bohem Otcem držícím v náručí zemřelého Krista sňatého z kříže. Na čelní stěně lodi u presbyteria je uvnitř triumfálního lomeného oblouku Nejsvětější Srdce Ježíšovo, nalevo od něj Kristus s topícím se Petrem, který s ním kráčel po vodě, a napravo Zvěstování Páně. Další nástěnnou malbou je anděl s panovou flétnou nad vchodem na točité schodiště ke kůru.
Dosud je zachována mřížka u kněžiště. Na kůru jsou varhany od rychnovského varhanáře Amadea Hanyeše z r. 1887 – jednomanuálový mechanický zásuvkový nástroj s romantickými přestavbami (Nývlt, n. d.).
Amadeus Hanisch (1812–1894) měl velmi dobrou pověst a byl velmi žádaným a vytíženým varhanářem. Pracoval až do pokročilého věku a svůj poslední nástroj postavil těsně před smrtí v roce 1894, ve svých 82 letech (v tradiční zásuvkové konstrukci). Řadí se tak k jedněm z posledních mistrů klasického řemesla, kteří se nenechali ovlivnit nastupující průmyslovou výrobou.
Nástroje A. Hanische jsou pozoruhodné i po zvukové stránce. Varhanář si totiž mimo jiné liboval ve smykavých kónických řadách, které uměl mistrně naintonovat. Zvláštní charakter pléna jeho nástrojů je způsoben zejména nízko položenou čtyřřadou terciovou mixturou, která dodává plénu nevšední tajemný charakter.
Václav Uhlíř
Zdroj
Dvořáček, B. (1998). Nové Město nad Metují: Pohledy do minulosti. Městský úřad, Městská knihovna a Městské muzeum v Novém Městě nad Metují.
Hlobil, I., Dáňová, H., Mezihoráková, K., & Prix, D. Eds. (2020). Uprostřed Koruny české: gotické a raně renesanční umění východních Čech 1250-1550 (II/1, Katalog – Hradecko, Kladsko). Artefactum.
Míchalová, Z. (2017). Uměleckohistorická terminologie v terénu. https://is.muni.cz/el/phil/jaro2017/DU1411/um/oltare_aj.pdf
Museum Království českého. (1872). Příspěvky místopisné II: Starobylé kostely ve Václavicích, v Krčíně, v Damníkově a v Lukové. Památky archaeologické a místopisné, (4), 446.
Nývlt, V. (n.d.). Krčín – kostel sv. Ducha. https://farnostnm.cz/zivot-farnosti/nase-kostely/krcin-kostel-sv-ducha/
Tůma, J. (2001). Krčín – kostel sv. Ducha: Území s archeologickými nálezy. https://isad.npu.cz/krcin-kostel-sv-ducha-13578
Uhlíř, V. (n. d.). Restaurování varhan: Kostelec nad Orlicí. https://kno.farnost.cz/farnost/rekonstrukce-varhan/
Vorlová, H. (2020). Gotické sochy sv. Anny Samotřetí z východních Čech. In Hlobil, I., Dáňová, H., Mezihoráková, K., & Prix, D. (Eds.), Uprostřed Koruny české: gotické a raně renesanční umění východních Čech 1250-1550 (1, Studie). (s. 118). Artefactum.