Historie Krčína v datech

Nejstarší osídlení z dob mladého paleolitu (přibližně 50 000–10 000 př. n. l.) je doloženo na Dobrušsku a Novoměstsku. Jedná se o kamenné nástroje a opracované zvířecí kosti, nalezené např. v Křovicích, Pulicích a v Krčíně. Z období mezolitu pochází pouze malé množství nálezů, doklady osídlení jsou např. u České Skalice (Dvořáček, 1998, s. 14).

Pokračovatelem lužické kultury na našem území byla kultura slezskoplatěnická (900–400 př. n. l.) (Dvořáček 1998, 15-16). Osídlená oblast byla podobná jako u kultury lužické, navíc byla osídlena oblast až k ústí Dědiny do Orlice, a dolní tok Divoké Orlice (Anýž et al., 2006, s. 30). Pohřebiště slezkoplatěnické kultury jsou známé u Nahořan a Lhoty, sídliště v Krčíně a Nahořanech (Vokolek, 1989, s. 384).

Slovanská kolonizace v oblasti Nového Města nad Metují začala až na počátku 12. století. Osídlování vedlo především od Jaroměře směrem k Náchodu a dále do údolí Úpy a Metuje (Dvořáček, 1998, s. 22).

Založení tvrze a osady Krčína na místě staršího osídlení zřejmě spadá do 13. století. První písemné doklady jsou až z doby Jana Lucemburského. Osídlení postupovalo od tvrze a podle toku se postupně šplhalo na Strážnici (Dvořáček, 1998, s. 27). V některých zápisech se Krčín nazývá hradem, zejména v listě z roku 1403.
Hrad byl zničen někdy během husitských válek, již roku 1460 o něm není zmínka. K hradu Krčínu patřilo městečko Krčín s tvrzí a dvorem poplužním, Sendraž, Mezilesí, Libchyně, Nahořany, Dolsko, z části pak vsi Doubravice, Šonov, Vrchoviny a Přibyslav (Dvořáček, 1940, s. 241).

Krčín byl součástí náchodského panství vlastněného rodem z Dubé a na Náchodě.

Podle ústní tradice byla v Krčíně založena škola.

1336 – Hynek z Dubé se svými bratry Hynkem Hlaváčem na Skalici, Hynáčkem, řečeným Crh, na Vízmburku a Václavem z Dubé směnili zádušní mlýn v Krčíně s krčínským farářem Zdislavem za dva lány polí, louky a les. Tyto pozemky od té doby patřily ke krčínskému záduší.

Před rokem 1358 získal jižní část Náchodska v okolí Krčína Ješek z Potštejna a Žampachu. Tehdy zde vzniklo samostatné panství, jehož sídelním hradem byl tzv. Výrov na jižním okraji dnešního Nového Města nad Metují a městským centrem Krčín. Snad již do doby Hronovy je možné zařadit počátky Krčína na hranicích staršího sídelního území, i když je doložen jako příslušenství náchodského panství až v roce 1336 (Musil 2009, 346).

1358 – odkoupil Krčín s okolím Ješek (Jan) z Potštejna, příslušník význačného západočeského rodu Půticů. V tomto roce nadal platem ze vsi Přibyslavi kaplana Wojslava v krčínském kostele. Ješek dosazoval v Krčíně faráře ještě v roce 1366 (Musil, 2002).

1360 – Krčínské sídlo se poprvé výslovně připomíná jako tvrz, kdy na ni Ješek zajišťoval plat ve výši 40 kop grošů pro svého bratra Půtu z Potštejna, olomouckého kanovníka (Musil, 2002).

cca 1367 – Ješek se odstěhoval na Moravu a panství převzal jeho bratr Čeněk z Potštejna a Žampachu. 

Jako majitel je Čeněk doložen ještě v roce 1374 (Musil, 2002). Poté přepustil panství svému nejmladšímu bratru Václavovi.

1387 – 15. prosince panství koupil Beneš z Riesenburka a Krčína. Beneš zemřel mezi lety 1408–1411.

Mezi lety 1408–1411 zemřel Beneš z Riesenburka a Krčína a panství převzal Rubín z Riesenburka.

Po Rubínovi převzal panství Aleš Vřešťovský z Riesenburka, český šlechtic a husitský hejtman, v letech 1433–1436 působící jako zemský správce pro Čechy i Moravu.

Když v březnu 1420 vyhlásil papež na Zikmundovu žádost křížovou výpravu proti viklefistům a husitům v Čechách, postavil se Aleš z Riesenburka po bok stále ještě nejvyššímu purkrabímu a Zikmundovu českému místodržícímu Čeňkovi z Vartenberka, který se rychlým tahem v dubnu zmocnil Prahy a dal tak na vědomí, že husitská Praha spolu se svými městskými a šlechtickými spojenci, vedenými panem Čeňkem, nepovažuje Zikmunda za vhodnou osobu pro český trůn. Ke vzpouře proti králi se přidal málokdo, výjimkou byly husitské východní Čechy. Na konci dubna se na návrší u Třebechovic zvaném Oreb setkali šlechtičtí příznivci reformního hnutí, vesměs pozdější husitští hejtmani a politici. Byl mezi nimi i Aleš z Riesenburka. Ze svého shromaždiště se pak vydali na pomoc Praze. Dne 2. května dorazilo do Prahy přibližně 2 000 Východočechů, kterým byla svěřena obrana proti Vyšehradu. Část Východočechů se pak přemístila na Kunětickou horu u Pardubic, odkud se pod vedením Beneše Mokrovouského z Hustířan, jeho příbuzného Jiřího z Hustířan na Chvalkovicích a Choustníkově Hradišti, Aleše Vřešťovského z Riesenburka a kněze Ambrože  vydali k Hradci Králové, který v ráno 26. června obsadili. Zajatí katoličtí měšťané byli z Hradce vyvedeni a jejich majetek si rozdělili účastníci zdařilého přepadu. Vojenské velení ve strategicky významné městské pevnosti převzali tři nově zvolení hejtmani: Beneš Mokrovouský z Hustířan, Jiří z Hustířan a Chvalkovic a Aleš Vřešťovský z Riesenburka, „nikoliv malý přívrženec pravdy a Kristova zákona“, jak píše Vavřinec z Březové. Takovým  hodnocením postavil pana Aleše do blízkosti Jana Žižky.

Na samém sklonku roku 1420 byl Aleš Vřešťovský členem delegace, která nabídla polskému králi Vladislavovi II. Jagiellovi, popřípadě litevskému velkoknížeti Vitoldovi český trům.

Když v roce 1423 začal Jan Žižka budovat ve východních Čechách svůj samostatný svaz (tzv. Menší Tábor), patřil Aleš k orebitům, kteří se k němu připojili. Na Žižkově vojenském řádu je mezi jeho zastánci uváděn jako třetí (po Žižkovi a Roháčovi).Po Žižkově smrti zůstal Aleš hejtmanem sirotků. Zemřel 4. června 1442 a panství odkázal svým dvěma synům, kteří po něm zdědili i jméno. Starší syn měl poměrně velký majetek, ale dostal se do hospodářských nesnází, a proto prodal svůj krčínský podíl svému strýci Sezemovi z Riesenburka a Jiřic.

1460 – Aleš z Riesenburka a z Vřešťova prodal své dědictví.  Společně se Sezemou spravoval krčínské zboží také Aleš mladší, který později kvůli ostrým sporům Sezemův podíl vykoupil.

1476 – Aleš mladší z Riesenburka vykoupil Sezemův podíl.

1484 – Aleš z Riesenburka a Vřešťova prodal své panství (tvrz, poplužní dvůr a městečko Krčín, celé vsi Nahořany, Dolsko a Libychyně, dále části, které mu patřily v Doubravici, Šonově, Vrchovinách, Přibyslavi a Mezilesí, také patronátní práva kostela krčínského a půl patronátního práva kostela nad Šonovem za 4 862 uherských zlatých) Janu Černčickému z Kácova a Černčic, který tak spojil v jeden celek panství černčické a krčínské. Krčínu potvrdil všechna jeho privilegia, jako vybíraní cel na Strážnici a na mostě u Budína, právo várečné a další. Také z Černčic přenesl na Krčín výroční a týdenní trhy (Dvořáček, 1998, 27-28).

1488 – Odlit zvon sv. Václav. Praskl roku 1670 a dva roky poté byl přelit náchodským zvonařem Jeremiášem Schrötterem. Roku 1920 pukl podruhé a roku 1927 jej přelil zvonař Oktav Winter v Broumově. V roce 1942 byl zrekvírován.

1497 – Vladislav II. propustil na žádost Jana Černčického tvrz Krčín s příslušenstvím z manství a povolil zápis tohoto panství do desk zemských (Musil, 2002), čímž se stalo dědičným majetkem.

Z 16. století pochází krčínská zvonice.

1503 – Jan Černčický převedl z Krčína na nově založené Nové Město jarmarky a zakázal
v Krčíně všechna řemesla. Pravděpodobně proto přešli řemeslníci do Nového Města nad
Metují. Krčín musel podstoupit vše, co měl za pánů z Dubé, i privilegia královská, vybírání cla, právo várečné, tržné platy, čtyři masné krámy, chlebnici, prodej soli i plat z výsadní krčmy a krčínský most, který býval výše proti proudu pod Budínem. Na počátku 16. století byla do Nového Města přeložena i duchovní správa.

1509 – Vznik jediné dodnes dochované malované části původního oltáře krčínského kostela a dvou taktéž dochovaných dřevěných soch.

1558 – V dílně královéhradeckého zvonaře Jana Soboty byl odlit umíráček – zvon sv. Jiří – pro krčínskou zvonici. Umíráček nebyl za 2. světové války zrekvírován.

1567 – zrušena fara v Krčíně a farní úřad převeden do Nového Města.

1605 – Odlit zvon sv. Duch, největší ze zdejších zvonů vážící 1920 kg. Za 2. světové války byl zrekvírován, ale po válce se jej podařilo dohledat a 5. srpna 1945 se vrátil na své místo. 

1623–1624 Majitelem novoměstského panství byl Albrecht z Vlaldštejna. Odňal Novému Městu právo vařit pivo, krčmu v Krčíně a právo myslivosti. 

1706 Krčínští žádají o navrácení privilegií přenesených na Nové Město (Pamětní kniha městyse Krčína).

1718 – Postavena dřevěná škola.

1797 – Požár, který údajně poničil i tvrz na Budíně (Musil, 2002).

1815 – Přestavba kostela, při níž byla prodloužena loď, došlo k úpravě oken a novému zastřešení.

1864 – Purkmisterský úřad v Novém Městě nad Metují podal k c. k. okresnímu úřadu tamtéž žádost o vyloučení Krčína ze skupiny měst a městysů. Představenstvo obce krčínské podalo protest, k němuž přiložilo zjištění děkanského úřadu Města Nového Hradiště nad Metují, že ve starých listinách byl Krčín uváděn jako „městys“ – oppidum. Podepsán Pelhřím Novák, děkan. Místodržitelství království Českého žádosti novoměstských nevyhovělo.

1876 – Další úpravy kostela, při nichž vznikly dnešní kůr, novogotické západní průčelí, současný krov a střecha.

1887 – Rychnovský varhanář Amadeus Hanyš postavil jednomanuálové varhany pro krčínský kostel. 

1888 – Antonín Železo získal kruhovou cihlenu.

1890 – Krčín má 124 domů, 929 obyvatel (Ottův slovník naučný, sv. 15, 1900). Většina příbytků byly chalupy.

1897 – Antonín Rydlo založil při železniční trati Choceň–Broumov kruhovou cihelnu.

1900 – V Krčín má třítřídní školu, rozsáhlé kamenné lomy, dvě kruhové cihelny, škrobárnu, válcový mlýn, mechanickou tkalcovnu na bavlněné a lněné látky. V Krčíně i jeho okolí kvete ovocnářství. V blízkosti je panský dvůr Osma a obora Luštinec. „Krčín má starobylý gotický kostel sv. Ducha, který se již roku 1384 jako farní kostel připomíná. Z původní doby zachovalo se toliko presbyterium, kamenná křtitelnice, obraz Kristův na dřevě a vysoká věž s dřevěným roubením“ (Ottův slovník naučný. Sv. 15, s. 103).

1901 – 10. ledna bylo pozorováno jedno ze dvou nejsilnějších zemětřesení u nás. Otřesy probudily o půl čtvrté ráno obyvatelstvo nejen východních, ale také středních a severních Čech a přilehlých oblastí dnešního Polska a Německa. Pocítěny byly až ve 280 km vzdáleném Lipsku. Nejvíce byla zasažena oblast mezi Hronovem a Trutnovem, kde v důsledku zemětřesení vznikly v mnoha domech silné trhliny ve zdech, opadala omítka a padaly cihly z komínů. Vyděšení lidé vybíhali z domů, slyšeli silné dunění a hukot. Nádobí řinčelo, okna drnčela, dveře se otvíraly, nábytek se posunoval, sklenice na sebe narážely a padaly, obrazy se silně houpaly nebo spadly. Postele poskakovaly, někteří lidé dokonce z postele spadli. V dobovém tisku se také píše, že „ptáci v klecích chovaní spadli namnoze s bidélek“ a „kůň se ve stáji svalil a musel být vytažen a otřen“ (Ústav fyziky Země, PřF MU Brno, 2026).

1907 – Otevřena radnice, jejíž stavba začala v roce 1905.

1914 – Císař František Josef I. nařídil 26. července částečnou mobilizaci rakousko-uherské armády. Mobilizován byl také 9. armádní sbor litoměřický, do jehož obvodu patřil Krčín. Občané krčínští, kteří šli ve 3 hod. ráno na houby do lesů za Novým Městem, byli četnictvem vráceni domů – první poslové války, kteří přinesli zprávu do Krčína (Pamětní kniha městyse Krčína).

1923 – Představitelé městyse Krčína nechali zhotovit fotografickou dokumentaci všech jeho domů. Každý dům je přesně popsán číslem domu, jménem a povoláním majitele. 

1924 – Odhalena Žižkova mohyla v Bartoňových sadech.

1929 – Oprava kostela financovaná Josefem Bartoněm z Dobenína. 

1932 – V srpnu byl v  Bartoňových sadech umístěn památník spoluzakladateli Sokola Miroslavu Tyršovi.

1942 – Zrekvírován zvon sv. Václav. Za války byl zrekvírován i největší zvon – sv. Duch, který se ale v květnu 1945 vrátil. Umíráček – zvon sv. Jiří – rekvizice nepostihla.

1949 – Ve vyhlášce ZNV v Praze v Úředním listě č. 23 z 28. ledna 1949 bylo zveřejněno rozhodnutí o sloučení Krčína s Novým Městem, k němuž došlo již 30. 11. 1948 (Pamětní kniha Nového Města nad Metují X, s. 131).