Josef Prouza

Dne 25. 11. 1915 se jeho útvar přesunul ke Gorici a 27. 11. 1915 se účastnil ofenzivy u Gorice. Při této ofenzivě padl do italského zajetí, následujícího dne byl přepraven do zajateckého tábora v Cerviamu a přes Udine přišel na začátku ledna 1916 do zajateckého tábora ve Forte Bogato u Janova, kde prodělal břišní katar. Zůstal zde do 10. 1. 1917, kdy se dostal spolu s dalšími československými zajatci do zajateckého tábora Santa Maria Capua Vetera, který byl soustřeďovacím táborem pro české a slovenské vojáky. Tady prodělal nemoc očí a malárii. Tento tábor byl kolébkou československých legií, zde se 12. 4. 1917 přihlásil jako dobrovolník do československých legií. V táboře pobýval s přestávkami až asi do září 1917, kdy přešel do většího tábora pro československé vojáky v nedaleké Padule. Odtud byl od února 1918 jako československý dobrovolník poslán k frontě na opevňovací práce. Dne 25. 4. 1918 podepsal slib československých legií, který je uložen ve Vojenském historickém ústavu v Praze, a nastoupil k třicátém druhému československému pluku, s nímž absolvoval výcvik ve Spele.

V červnu 1918 byl se svým plukem nasazen na frontu u Lago di Garda u hory Altissimo, kde se dočkal kapitulace Rakouska-Uherska a vzniku samostatného Československa. Dne 5. 12. 1918 byl přeložen k třicátému prvnímu československému pluku, se kterým se vrátil do Československa, a to až 24. 12. 1918.

Se svým oddílem pokračoval ihned na Slovensko, kde konal službu až do ledna 1919. Zde ho zastihl dopis od sestry – zmínkou o něm končí rukopis jeho Pamětí. Není přesně známo, co v dopise stálo, patrně zde byla zpráva, že zemřela jeho matka († 18. 11. 1918), se kterou se viděl naposledy před svým narukováním. 

Po válce se přihlásil k četnictvu a konal službu v Čížfurdě u Rimavské Soboty, v Liptovském Mikuláši a Martině. Roku 1923 nastoupil do Topolčan, kde se 7. 2. 1925 oženil s Florou Márií, rozenou Kleinovou (4. 5. 1905 – 5. 5. 1988 Krčín), jejíž otec padl na začátku první světové války na italské frontě.

V září r. 1925 nastoupil na deset měsíců do četnické hodnostní školy v Bratislavě, aby si doplnil vzdělání pro službu velitele u četnictva. V té době se mu narodil první syn Aurel, který záhy zemřel. V srpnu 1926 byl přeložen do Fačkova u Žiliny jako velitel četnické stanice a po roce dostal definitivu jako vrchní velitel. Zde se mu narodil syn Josef (7. 8. 1927 – 4. 11. 2004). Dne 15. prosince 1937 byl přeložen na žádost manželky do Lietavské Lúčky u Žiliny, kde se mu narodil syn Miroslav (10. 2. 1929 – 11. 9. 2009) a dcera Flora (11. 6. 1930 – 16. 11. 2017), která se později provdala za Jana Víta z Krčína.

V roce 1939 rodinu postihla rána v podobě nuceného odsunu Čechů z nacistického Slovenska. Dne 18. 3. 1939 byl vydán rozkaz, že Češi musí do dvaceti čtyř hodin opustit zemi, proto se 9. 5. 1939 vrátil i s rodinou zpět ke své sestře do rodné obce Lipí. Po příjezdu do Čech se hlásil na četnické stanici v Náchodě, ale Praha tyto „navrátilce“ zatím nepřijímala. Až později bylo rozhodnuto o přijetí na stanici v Náchodě, potom pracoval jako četník v Malém Pořící u Náchoda.

Dne 23. srpna 1939 se rodina nastěhovala do nového domu č. p. 210 v Krčíně. Od léta 1939 až do roku 1942 byl vrchním velitelem četníků v Bohuslavicích nad Metují. V roce 1942 musel jako legionář odejít do důchodu s penzí 2 200 Kčs. Chodil pracovat k sedlákovi Samkovi do Dolska za trochu zrní a mléka pro rodinu, v zimě vypomáhal na obecním úřadě. V květnu 1945 byl odvelen do Rokytnice v Orlických horách, kde velel asi dvaceti dvěma mužům. Na podzim roku 1945 byl přeložen do Poříčí u Trutnova.

Po únoru 1948 musel ve věku padesáti dvou let zůstal ze zdravotních důvodů doma. Do roku 1954 pobíral důchod jako příslušník sboru národní bezpečnosti a při tom pracoval jako tkadlec v Tepně. V roce 1954 byl uznán schopným práce, a tak byl v padesáti osmi letech zbaven penze a zůstal mu jen vlastní výdělek, asi 900 Kčs. Od roku 1956, kdy byl již dělnický důchodce, měl k tomuto výdělku ještě třetinou krácený důchod. Do práce v Tepně chodil do svých jednasedmdesáti let, tedy do roku 1967, kdy pro nemoc srdce zůstal definitivně doma s penzí 924 Kčs.

V roce 1969 byly s uvolněním komunistického režimu revidovány důchody legionářů podle započítané doby v legiích, kdy mu byla penze zvýšena na 1 260 Kčs.

Zemřel 3. října 1974 ve čtyři hodiny odpoledne, klidně, v přítomnosti manželky a dcery. Pohřben je na hřbitově v Krčíně v hrobě rodiny Prouzových, naproti vchodu do kostela.