… Dvě kovárny byly také v Krčíně, jedna na Žižkově náměstí, druhá v ulici 1. máje, těsně pod křižovatkou. Kovárny byly ve městech velice důležité. Kovář se bral jako výjimečný člověk, protože kromě zručnosti ve svém řemesle také léčil lidi i hospodářská zvířata. V kovárně se scházeli lidé z širokého okolí a řešily se zde různé důležité problémy. Z kovárny se do daleka ozývalo rytmické zvonění kladiv, větší kusy zpracovávali i tři kováři společně. Pokud pracovali brzy ráno, říkávalo se tomu „ranní kovářské modlení“. Při tvarování výrobků kovář železo vytahoval, pěchoval, ohýbal, osazoval, sekal, probíjel, profiloval, svařoval a hotový výrobek často ještě dotvářel jednoduchým působivým zdobením. Vyráběl také podkovy a „obouval koně“, většinou tedy byl současně podkovářem. Prohlížela jsem si starý vzorník podkovářských výrobků a nevycházela z údivu nad roztodivnými tvary některých podkov. Vyráběly se totiž i pro různé anomálie koňských kopyt. Speciální podkovy se musely vykovat tako pro koně s nějakou vadou chůze, jmenují se stihavky a strouhavky – že to jsou krásná, ale už zapomenutá slova. Také mne překvapilo, že se podkovy koním vyměňují přibližně po šesti týdnech. Myslela jsem si, že tato doba je mnohem delší. Podkovy se totiž nejen opotřebovávají, ale koňská kopyta stále dorůstají, tak jako drápy a nehty, musí se proto pravidelně ořezávat…